Rozhovory
| Listopad 2015 Právo, Styl pro ženy www.novinky.cz/zena/styl/388313-slavka-vernerova-klavir-by-mel-zpivat.html |
|
|
číslo 18 |
|
|
|
Titulní rozhovor
|
Jaroslava Pěchočová: Každý den je nový!
Nevěřím! Na loňském absolventském koncertu jste hrála jako zralá pianistka a v sále vás sledovalo několik známých muzikantů. V hudebním světě se tedy už o vás ví. Určitě jste spolužáky dávno dohnala, nebo nevím, o čem mluvíte.
Mluvím o klavírní technice. V dítěti, které roste s klavírem, se všechno lépe ukládá, než když se to někdo učí mnohem později. Takový žák, pokud ho vede dobrý pedagog, má kvalitní úhoz, správně "mačká" klapky, mnohem dřív rozvíjí hlubší hudební představivost a na výběrovou hudební školu přichází už se svým repertoárem, který stačil nastudovat. Tohle všechno já musím pořád dohánět a někdy si myslím, že už to nikdy nedoženu.
Kdyby to bylo tak, jak říkáte, neměla byste asi recitál na Pražském jaru. Ale nepřeme se, to nechť posoudí jiní. - Chápu, že kdo vyrůstá třeba v rodině profesionálního hudebníka, má určitou výhodu. Na druhé straně takové dětství, nad nímž se vznášejí vysoké nároky a někdy možná i vařečka - je to vůbec dětství? Vy jste tomu zřejmě ušla.
Vyrůstala jsem v Chlumci nad Cidlinou, kde jsem lezla s klukama po stromech, jezdila na kole a sportovala. Když mluvíte o té vařečce, kdybych nad sebou měla takovou pádnou ruku, asi bych o hudbu ztratila rychle zájem. Jediné, co mě u klavíru udrželo, bylo, že mě k němu nikdo nenutil.
Opravdu?
To mi věřte! Traduje se sice, že Bedřich Smetana byl nějaký náš velmi vzdálený pra-pra-prastrýc, ale hudbě se u nás nikdo profesně nevěnoval. Moje máma sice muzicíruje na housle a můj nevlastní otec opravuje a ladí klavíry, takže o nástroje u nás nebyla nikdy nouze, ale aby mě někdo přesvědčoval, že mám cvičit, to tedy ne. Chodila jsem na hodiny klavíru do hudební školy, protože to patřilo ke vzdělání holčičky, později jsem k tomu přidala hoboj, ale připravovala jsem se, jak se v naší rodině říká, na "řádné" povolání. Chtěla jsem být lékařkou, jako moje máma, proto jsem šla na gymnázium a mířila na medicínu. Pro muziku jsem se rozhodla vlastně až v osmnácti.
To jste asi rodiče překvapila...
Překvapení to bylo pro všechny, i pro mne samotnou, protože zřejmě budu první i poslední hudebnicí našeho rodu.
Co se stalo,že jste bílý plášť lékařky pověsila takříkajíc na hřebík?
Na jedné "liduškové" soutěži si mě vyhlédl hudební pedagog Martin Hršel, který působí na pardubické konzervatoři, a nabídl mi odbornou konzultaci. Já mu tehdy poděkovala a vysvětlila, že chci jít v máminých šlépějích. On mi přesto dal svoje telefonní číslo. Kdybych si to prý někdy náhodou rozmyslela, mám se ozvat. No a já mu skutečně zavolala. Lékařské povolání jsem chápala jako poslání, ale také jsem cítila, že Martin Hršel je výborný pedagog a může mě toho hodně naučit. Studovala jsem tedy zároveň konzervatoř i lékařskou fakultu. Rozhodně jsem nehleděla moc dopředu a neplánovala dráhu profesionální pianistky. Ale souběžné studium dvou tak náročných oborů nešlo dohromady a nakonec vyhrála muzika.
Tedy souhra náhod... Jak jste se ale stala žačkou tak výjimečné pianistické osobnosti jakou je Ivan Moravec?
Docela jednoduše. Martin Hršel totiž kdysi u Ivana Moravce studoval a velmi brzy mě s ním seznámil. Hršalovi se s panem profesorem dobře znají, udržují s ním kontakt a myslím, že pan profesor je má rád. Jezdila jsem tedy do Prahy na konzultace k Ivanu Moravcovi ještě předtím, než jsem šla k přijímacím zkouškám na HAMU a už tenkrát jsem pochopila, že kdybych se dostala "do rukou" takovému slavnému pianistovi, byla by to výhra... A ono se to později opravdu stalo! Pan profesor Moravec byl ochoten přijmout mě do své třídy. Měla jsem obrovské štěstí.
To bych řekla! Příroda vás k hudební dráze jistě dobře vybavila. Stačí si prohlédnout vaše ruce a dlouhé prsty. Ty asi hrají úplně samy!
Snad jsou až zbytečně dlouhé, při drobné technice je až tak moc nevyužiju. Důležitější než délka prstů je rozpětí dlaně, aby pianista mohl hrát například decimy (to znamená, že jednou rukou přesáhne deset kláves - pozn. red.) Mít větší ruce je určitá výhoda, znám ale řadu pianistů, kteří mají ruku menší a hrají úžasně.
Jistěže nejde jen o ruku, ta pouze něčemu slouží... Vraťme se ale k vašemu studiu u Ivana Moravce. Byl hodně náročný? Neměla jste trému?
Náročné to samozřejmě bylo, ale protože už na konzervatoři mě vedl člověk, který u Ivana Moravce studoval, linie výuky šla stejným směrem a já mohla plynule pokračovat. Při několika prvních konzultacích jsem pochopitelně trému měla, ale pan profesor je tak lidský a umí nastolit tak hezkou atmosféru, že se student cítí dobře. Našli jsme k sobě, myslím, docela hezký vztah. Klasická výuka na hudební akademii trvala pět let a chci ji završit doktorantským studiem. Mám tedy naději, že mě pan profesor ještě nějakou dobu povede.
Teď bych se vás měla zeptat, co všechno jste od slavného pianisty "odkoukala". Kritici o něm pějí chválu jako o nejlepším českém klavíristovi 20. století - jak byste jeho styl charakterizovala vy?
Vystihnout stručně hudební projev kteréhokoliv interpreta není snadné, ale popsat pár slovy hru Ivana Moravce je nemyslitelné. Má perlivou techniku, nekonečnou dynamickou škálu úhozu, překvapuje jemnými odstíny nálad od radosti a laškování až třeba k stesku a něze. Do všech důsledků promýšlí koncepci skladby - jistě, vždyť svůj repertoár studuje již léta. Nevrací se ale k starým provedením a nenechává se ukolébat nějakým "takle už to stačí". Jde dál a pracuje na sobě stále tvrdě. To je obdivuhodné, nebo ne? V posluchači vzbuzuje dojem, jakoby klavír takhle krásně zněl sám od sebe... Uvěřte ale, že vás nástroj také takhle "poslechne" a zažijete velké zklamání...
Stalo se vám to? V televizním dokumentu, kterým Česká televize vzdala hold tomuto umělci, vás Ivan Moravec představil jako svou nejlepší žákyni a věnoval vám něco ze "svého" natáčecího času. Hrála jste, tuším, s Českou filharmonií část II. Rachmaninova klavírního koncertu. Blahopřeji vám! Ten dokument vás uvádí rovnou mezi hudební znalce a fajnšmekry. Začátečníka nemůže nic lepšího potkat!
Jsem asi jednou z posledních žákyní pana profesora a snažím se nezklamat ho, ale že bych byla nejlepší, to si netroufám tvrdit. Třeba Vašek Mácha u pana profesora studoval také pět let, vlastně i déle, a je to výborný klavírista! Ten by si zasloužil zrovna takovou, ne-li větší pozornost, než která byla věnovaná mně. Mrzelo mě to, právě proto, že já v tom dokumentu dostala tolik místa.
Ta skromnost vás ctí.
To není skromnosti, ale spravedlnost.
V každém případě by se z toho mnohému zatočila hlava.
Člověk by měl stát nohama na zemi. Hlava se třeba zatočí, ale co je to platné, když v příští chvíli můžete spadnout? Každý den je nový a není na čem stavět!
Jak tomu mám rozumět?
Někdy se vám něco při hře povede, druhý den to chcete zopakovat, ale už to nejde. Snad v tom brání starosti, nebo se člověk špatně vyspí - je to všechno moc citlivé. Pan profesor má takové úsloví, že každý den není svátek. Je to sice dobrá omluvenka, ale jistě chápete, proč by interpret neměl být nafoukaný. Pokaždé totiž hraje od začátku.
Které stylové období je vám jako pianistce nejbližší? Je to hudební romantismus? Mladí lidé mají k citům blízko a někdy hrají, až málem praskají struny. Že se při tom ztratí nejedna nota a technika přednesu není nejlepší, je pochopitelné. Ale tohle vám pan profesor jistě nedovolil.
Na romanticích se toho opravdu moc neukáže, ale kdo zahraje Mozart tak dobře jako třeba Markéta Týmlová (bude řadu dopoledních koncertů Pražského jara v Lichtenštejnském paláci uzavírat - pozn. red.), před ním pak klobouk dolů! Čím je totiž skladba jednodušší, tím je těžší. Do klasiky by se žádný interpret neměl pouštět, pokud nemá skutečně výbornou techniku a dostatečnou hudební představivost. Možná se mnou někdo nebude souhlasit, ale je to tak.
Vy však hrajete také starší muziku.
Baroko ctím, ale když jej mám hrát, necítím se pevná v kramflecích. Pokud se týká klasicismu, teprve teď se panu profesorovi podařilo přemluvit mě, abych studovala Mozartův klavírní koncert. Měla jsem to udělat už dávno, ale já se na to necítila.
Počkejte až přijdou na řadu Scarlattiho Sonáty nebo Bachův Temperovaný klavír, prubířské kameny klavírní literatury...
Celý "temperák"? To se nikdy nestane. Samozřejmě, nevzpěčuji se ničemu, ale myslím, že interpret musí k té či oné hudbě nejdřív dozrát a obávám se, že k tomu nedozraju nikdy. Temperovaný klavír, to jsou dva sešity šíleně náročné hudby, od každého tónu durové a mollové preludium a fuga...
Říká se, že člověk nemá nikdy říkat "nikdy"... K doktorantskému studiu jste si nevybrala ani klasiky, ani romantiky, ale Leoše Janáčka. Čím je vám blízký?
Profesoři na HAMU chtěli, abychom přišli s něčím novým, aby to tvořilo určitý celek a mělo nějakou vnitřní logiku. Česká klavírní literatura je poměrně bohatá, je z čeho vybírat, ale celé to musím zvládnout za tři roky. Janáček toho pro klavír nenapsal stohy a navíc se mi líbí. Nechci říct, že mu dokonale rozumím, jeho hudba je mi však velice blízká a zdá se mi lehce uchopitelná, i když by to pianista neměl nikdy říkat, protože jde na tenký led. Doufejme, že si s Janáčkem budu rozumět a ten led se pode mnou neprolomí.
Jaké máte další představy a plány? Jistě chápete, že dráha sólové klavíristky je řehole. Pořád na cestách, málo soukromí, tvrdá práce u klavíru - mimochodem, kolik hodin denně cvičíte?
Tři hodiny, to je až dost. Ale není den jako den, někdy dopoledne nemám čas a večer jsem už unavená... Běda však, kdyby se to opakovalo pár dnů po sobě! - Řekla jste řehole. Vím to. Proto si nedělám žádné velké plány do budoucna. Nechci říct, že budu žít ze dne na den, ale co mi den přinese, to chci pokorně přijmout, rozvíjet a těšit se z toho. Rozhodně neplánuji, že budu jezdit po světě a zaměstnávat manažera. Uvažuji realisticky. Nevím, zda si zítra třeba nezlomím ruku, stát se může cokoliv. Samozřejmě chci věřit, že udělám doktorát a že nacvičím hodně skladeb. Otázka je, zda se mi to někdy podaří tak, jak to umí pan profesor Ivan Moravec.
KVĚTA PROCHÁZKOVÁ
Foto Archiv Pražského jara
Jaroslava Pěchočová: Jsem romantička a taková zůstanu
Slávka Pěchočová mezi profesní klavíristy vpadla rázem. Jistě, na klavír hrála od malička a paní učitelka jí noty a rytmus do hlavy pěkně vtloukala, ale studovala gymnázium v Novém Bydžově, aby byla lékařkou. Dostala se na medicínu, odposlouchala něco z histologie, neomdlela v pitevně. V Praze šrotila medicínu, v Pardubicích dělala naráz třetí a čtvrtý ročník konzervatoře a připravovala se na Smetanovskou soutěž do Hradce a nakonec ji vyhrála. V interview vítěze ještě nevěděla, že ji nejvíc baví hudba, naštěstí profesor Martin Hršel dal ultimátum, buď skalpel, nebo klavír! Jemu vděčíme za klavíristku Pěchočovou. Objevil ji v krajském kole soutěže "lidušek" a vypiplal. "Profesor Hršel je fantastický pedagog, je metodicky sehraný, ví kudy na to, u něj se nedá lajdačit, na každého nasadí individuální program, ze mne za tři roky vydupal maximum a připravil na AMU." Profesor Hršel ji přímočaře předal profesoru Ivanu Moravcovi, sám je jeho žákem. Dostala se tak k umělci, který svou hrou patří mezi největší pianisty století, jak potvrdila olbřímí edice Great Pianists of the 20th Century firmy Philips, vydaná k miléniu. "Jeho škola je v každém ohledu nadstandardní, lidsky i umělecky, pan profesor Moravec dokáže akceptovat různá pojetí a přitom vždy navrhne co změnit a jak." Ivan Moravec má ohromné zkušenosti nejen koncertní a z nahrávacích studií, ale zná velmi dobře i trendy pianistických škol a výkony špiček talentovaného mládí, bývá totiž pravidelně v porotách světových soutěží, dokonce i ve finále slavné soutěže Královny Alžběty v Bruselu. Profesor Moravec dává své zkušenosti štědře a velkoryse a studentka Pěchočová je otevřeně a ve velkém přijímá. Tvrdí, že je trémistka a pódium je exhibice, co pro ni není, ale pak je na pódiu jako doma, hraje naplno a koncertní nabídky se hrnou. "Hrát s orchestrem je hrozná vzácnost a mně se poštěstilo hrát každý rok i několikrát", dodává jen tak. Beethovenův Pátý koncert Es dur hrála dokonce i s několika různými orchestry, také s FOKem a Jiřím Bělohlávkem, stejně Mozartův F dur, Čajkovského b moll a Rachmaninovův Druhý koncert c moll, které studovala také kvůli soutěžím. "Soutěže mne nelákají, dřív byl ve světových finále jeden koncert s orchestrem, dnes jsou dva. To je děsné vypětí, odehrajete, ukloníte se, utřete pot a hrajete druhý. Jako flašinet, i porota musí být vyčerpaná, šest lidí ve finále znamená dvanáct koncertů do uší. Nechci jezdit na soutěže, ale vím, že se to v programu dobře čte - finalista tam a tam, laureát... Inklinuji k romantice a moderně, baroko a klasicismus chtějí styl, umím se vklínit do stylové šablony, dokážu hrát v řádu, ale rozumím hudbě Rachmaninova." V lednu, když hrála v Rudolfinu Rachmaninovův Druhý koncert s Českou filharmonií, bylo evidentní, že řád Rachmaninovovy hudby není pro ni šablona, do které se nevejde, ale prostor, ve kterém se pohybuje s radostnou lehkostí a samozřejmě. Rachmaninovův citový patetismus nepřehání, ani neumenšuje. V tom také je znát skvělá Moravcova škola, ve výrazové noblese, dosyta doplněné hráčskou kulturou. "Klávesa se musí zmáčknout až do dna za každého počasí a každá sekce bude znít podle toho, jakou máte představu a co máte v duši," vysvětluje. Toto Rachmaninovovo dílo je po celých sto let (autor jej premiéroval 1901) jedním z nejoblíbenějších a nejhranějších koncertů vůbec. Pokud je pravda, že Rachmaninov jej napsal po zažehnané duševní krizi a skicoval jej v místech římských Španělských schodů, na místech prosluněných vzpomínkami na Čajkovského, pak je jasné, že mu zněla hudba patetické krásy a romantického řádu. Později vyznal, že nikdy neusiloval o žádné -ismy, že zkrátka psal, co mu znělo a psal co nejpřirozeněji. Také dirigent Pešek vedl orchestr jednoduše a co nejpřirozeněji, s Českou filharmonií si rozumějí, flétně a klarinetu nechal v pomalé větě vyznít všechny libůstky, také klavíru, takže kontrovali v jemných finesách. Ostatně od prvních klavírních akordů koncertu, mohutných jak rozeznělý zvon, bylo jasné, že sólistka je ryzí muzikantka a takové mají v cechu muzikantů nejraději.
Jaroslava Pěchočová se právě vrátila ze stáže na Royal College of Music v Londýně, dřív byla stážistkou u Nelly Akopian. Každé nové zkušenosti si váží, ovšem to, že je žačkou Ivana Moravce, znamená pro ni nejvíc. V kolonce soutěží má 1. cenu Mezinárodní soutěže Bedřicha Smetany v Hradci Králové, soutěže Wroclav 1995, Missouri 1998, Joplin 1998, Llangollen 2001, Mladé pódium v Karlových Varech, CD z Festivalu žen v Aténách. Do diáře zapsala data nejbližších koncertů a v hlavě nosí Pátý koncert Camilla Saint--Saënse, bude její absolventský. Je přece romantička.
časopis Harmonie 2002/05
Debut: Jaroslava Pěchočová
Debut: Jaroslava Pěchočová
Ještě jako konzervatoristka vyhrála vyšší kategorii mezinárodní Smetanovské soutěže v Hradci Králové. "Na atmosféru konzervatoře ráda vzpomínám, dostala jsem tam výborné základy a také jsem díky manželům Hršelovým poznala profesora Moravce." Před vstupem na AMU krátce studovala hudební vědu na FFUK. "Tam jsem vydržela jen semestr, sice jsem se dozvěděla jak zacházet s encyklopediemi, ale jako kdyby tam nešlo o nic jiného."
V tuto chvíli jediná žákyně nejlepšího českého klavíristy se vyznačuje skromností a přátelskou povahou. Ale stejně tak kritičností a vysokými nároky. "Mnoho lidí mi po koncertě říká: je ve vás slyšet Moravec. Z toho mám radost, ale je to pro mě zavazující." Díky němu má poměrně vyhraněný názor na interpretaci: "Lidí, kterým dobře běhají prsty, je mnoho. Důležitější je, jak vám dokáže klavír znít. Naučila jsem se zabývat se do detailu úhozem, pořád hledám ideální možnost, poslouchám další nahrávky." A nebere to člověku spontaneitu? "To bych neřekla, člověk si prostě začne všímat také jiných věcí. Najednou slyší skladbu úplně jinak. Spontaneita a krása zvuku přece mohou jít ruku v ruce." Z klavíristů má ráda Vladimíra Ashkenazyho, Benedetti-Michelangeliho, Svjatoslava Richtěra, Krystiana Zimermana ad.
Velikou školou jsou samozřejmě také koncerty Ivana Moravce. Ale ne jenom hra samotná. "Vím, jak pečlivě se na ně připravuje a jak kritický potom je i ke svým nejúspěšnějším vystoupením. Tu kritičnost jsem od něj dost převzala, jsem pak hodně kritická k sobě, ale nakonec i k druhým. Nemám ráda takovou tu profesionální zdvořilost, ve které si všichni navzájem chválí svoje úspěchy, a přitom si myslí něco úplně jiného. Těžko se to ale dá změnit, někdy to děláme všichni. Jsem hrozně ráda, že mohu studovat u Ivana Moravce. Málokdo si však umí představit, kolik je to práce... Strašně príma taky je, kolik úžasných lidí jsem díky němu mohla poznat, například Ivana Medka, výtvarníka Václava Cíglera nebo kunsthistorika dr. Zeminu, jsou to pro mne úžasná setkání."
Už během studií docela často koncertuje, má ráda vystoupení i v malých městech ve všech koutech republiky. A také komorní hru, zejména v triu, kdy pianista bývá duší souboru. Kromě toho ale osm let prakticky každý víkend dojížděla do Chlumce nad Cidlinou, kde učila na Základní umělecké škole. "Hodně mě to posunulo dál jak v metodice, tak v určitých momentech dětské hudební výchovy, na které neexistuje žádný návod. Hrát dobře na klavír a dobře vyučovat - to jsou dvě zcela rozdílné věci."
K Mozartovi nebo Beethovenovi si svou vlastní cestu teprve hledá, i když samozřejmě má několik skladeb v repertoáru. "Blízká je mi hudba od romantismu dál - Chopin, Rachmaninov, Prokofjev, Debussy." Zrovna díla Debussyho patří v podání vašeho pana profesora k tomu nejlepšímu... "To ano, ovšem studovat Debussyho u něj, to je obzvlášť těžké. Teď hodně ležím v Janáčkovi a čtu o něm všechno možné - máme u nás mnoho knih, jenže často jsou bohužel jen opsané jedna od druhé. Ale objevila jsem například Janáčkovy fejetony, zajímá mě, jak slyšel, co všechno probouzelo jeho hudební představivost.
Janáčkův cyklus V mlhách hraje i na letošním Pražském jaru během svého dopoledního matiné. Už se těšíte? Kdo už slyšel některé její vystoupení, nejspíš řekne, že ano. A co na to říká klavíristka sama? "Dopolední matiné prosadil pan profesor Moravec a pro mladé muzikanty je to skvělá příležitost. Prestiž, která kolem našeho prvního festivalu je, tak ta mě mírně děsí, ale samozřejmě jsem napjatá a možná se i malilinko těším."
https://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Debut-Jaroslava-Pechocova~12~cerven~2004/